V polovině 14. století Českou korunu tvořilo České království a do něho integrovaná Morava (na jejím území byly tři politicko-správní celky: markrabství moravské, biskupství olomoucké a vévodství opavské), Horní Lužice, většina slezských knížectví, léna ve Vogtlandu (okolí Plauen), Lucembursko a říšská zástava Cheb (Eger). Karel IV. Korunu rozšířil o Dolní Lužici, získal poslední z dosud nezávislých slezských knížectví Svídnicko a Javorsko, Braniborsko a řadu solitérních držav na území Horní Falce (Oberpfalz), Frank, Míšeňska (Meiβenland) a Durynska (Thüringen). Země začleněné do České koruny se novodobé historiografii začaly nazývat jako vedlejší země (Nebenländer), čímž byla zároveň naznačována centrální úloha Čech, respektive úřadů sídlících v Praze.

    Císař Zikmund Lucemburský zděděné markrabství braniborské udělil 1417 Friedrichu von Hohenzollern. Před polovinou 15. století český král fakticky ztratil Lucembursko. Během husitských válek (1419-1435) byl vliv centrální moci značně oslaben. O obnovu České koruny se zasloužil král Jiří z Poděbrad a následně i Vladislav II. Jagellonský. Česká koruna jako správně politický celek s centrem v Praze zůstala zachována i po nástup Habsburků na český trůn (1526), byť postupně sílil vliv centrálních státních úřadů a institucí sídlících ve Vídni. Právně instituce České koruny zanikla až ustavením Československé republiky 1918.

     Teritoriálně se však podoba České koruny měnila. V roce 1635 byly jako české léno odstoupeny Sasku Horní a Dolní Lužice, ve válkách mezi Marií Terezií a pruským králem Friedrichem II. byla většina Slezska ztracena ve prospěch Pruska. Trvale s osudy českého státu zůstala svázána jen část Těšínska a Opavsko, které již od 15. století stále více tíhlo ke Slezsku. Tato území dnes tvoří zvláštní region Slezsko. Výrazem jeho jisté svébytnosti je i začlenění slezského erbu do státního znaku. Podobně jako je v něm zastoupena erbem moravského markrabství Morava. Součásti České republiky zůstalo také město Cheb a okolní region, poznamenaný však výměnou obyvatelstva po roce 1945, ostatně obdobně jako Opavsko. 

     Česká koruna v době svého vzniku představovala typický pozdně středověký státní útvar, v němž svrchovaná moc patřila panovníkovi, v daném případě českému králi. Ten svým zemí vládl buď přímo pomocí delegovaných hejtmanů, nebo pomocí lenního principu, tj. držitel příslušné země osobně skládal českému králi lenní přísahu. Od konce 14. století ale v jednotlivých zemích začalo stoupat stavovské uvědomování šlechty, kterou postupně následovala i města. Stalo se tak v době, kdy poklesla autorita panovníka (Václav IV.) a jednotlivé země se ubíraly vlastními cestami vnitřního společensko-politického vývoje. Stavovský systém vznikal v každé zemi na trochu odlišných principech, v nichž se zrcadlila tradice a předchozí historický vývoj příslušného regionu. Partikulárně se rozvíjející zemské stavovství silně vzrostlo v době husitských válek (1419-1435), protože vedlejší země se postavily po boku císaře Zikmunda proti husitským Čechám. Nastoupená desintegrace se ještě prohloubila v letech 1469-1490, kdy byl uherský král Matyáš Korvín částí stavovské opozice zvolen českým králem proti Jiřímu z Poděbrad. Matyáš pak ovládl všechny vedlejší země Tento stav zůstal zachován i po volbě nového českého krále Vladislava II. (1471-1516) a skončil až Matyášovu smrtí. Všechny naznačené události přispěly k stavovskému partikularismu jednotlivých zemí, což na jedné straně vedlo k oslabení integrace České koruny, na druhé straně však přispělo k upevnění vědomí svébytnosti jednotlivých vedlejších zemí. Toto zemské vědomí se uchovalo i v následujících staletích, přestože tyto regiony nikdy netvořily samostatný stát. 

     Na úrovni celé České koruny nevznikl žádný stavovský úřad. Jedinou celokorunní institucí byl tzv. generální sněm, který mohl svolat panovník, což se nestávalo často. České stavy, které prošly výrazným politickým emancipačním procesem v 15. století, se však považovaly za zástupce panovníka a tudíž i celé České koruny, což demonstrovaly např. volbou panovníka, k níž vedlejší země nezvaly. Naopak stavy ostatních korunních zemí s protekcionalismem českých stavů nesouhlasily, a také někdy proti jejich postupu protestovaly. Česká koruna tudíž od 15. století představovala značně volný svazek zemí spojených osobou českého krále, který daný stav využíval podle potřeby a svých schopností (výrazně Ferdinand I.). Ke společnému jednání a programu stavy všech zemí dospěly až v roce 1619, v době odporu proti Habsburkům. Po porážce stavovského vojka v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byl však jejich odboj poražen a následující události třicetileté války přispěly k další integraci zbylých zemí České koruny do habsburské monarchie.